OBEC erbLÍŠNICE
okres
okres
Ústí nad Orlicí

Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Obec > Historie

Historie obce

Líšnice leží v údolí řeky Divoké Orlice v nadmořské výšce 430 m v podhůří Orlických hor. Tento kraj s drsnějšími přírodními podmínkami nebyl vhodný pro život pravěkého lovce a zemědělce. Proto v pravěku, ale i v době, kdy na naše území přicházely první slovanské kmeny a začal se formovat raně feudální český stát, bylo celé dnešní Žamberecko téměř neobydlenou oblastí pokrytou rozsáhlým pohraničním lesem.

K osídlení celé oblasti Žamberecka a tedy i ke vzniku Líšnice došlo teprve v souvislosti s rozsáhlou kolonizační činnosti, organizovanou přímo českými králi, a to intenzivněji až od poloviny 13. století. Osídlení horských a podhorských oblastí v této době bylo podmíněno zdokonalením zemědělského nářadí, především konstrukcí pluhu, který umožnil lepší obdělání a využití i méně úrodné půdy v drsnějších přírodních podmínkách.

O průběhu kolonizace (osídlování) oblasti na horním a středním toku Divoké Orlice se zachovalo jen málo písemných zpráv. Osídlení této oblasti proběhlo pravděpodobně ve 2. pol. 13. a na počátku 14. století. Impuls ke kolonizační činnosti dal asi český král Přemysl Otakar II. (1253 - 1278). Vlastní kolonizační činnost pak zřejmě na panovníkův pokyn prováděly dva šlechtické rody - Drslavici a páni ze Žampachu (erb trubka).

Rod Drslaviců (nazývaný rovněž podle často užívaného jména Půta - Půtici, jehož původní statky byly v okolí Plzně) přišel do kraje kolem Divoké Orlice někdy v polovině 13. století. Zde v souvislosti s kolonizační činností vytvořil nové rozsáhlé panství, jehož středisky byly hrady Potštejn a Litice. Jména těchto hradů přenesli Drslavici ze svých původních sídel na Plzeňsku. Hrad Litice je na území města Plzně, hrad Potštejn v parku zámku Žinkovy na okrese Plzeň jih. Jako městské centrum a středisko obchodu a řemesel nově vytvořeného panství založili Drslavici snad i Žamberk. Hrad Potštejn je doložen poprvé v roce 1287 (jako Mladý Potštejn, zřejmě na rozdíl od jeho západočeského jmenovce), Litice v roce 1304 a Žamberk již jako hotové město v roce 1332 (připomíná se tehdy žamberský měšťan Tyčko, který kupoval rychtu v Lanškrouně.

Páni ze Žampachu (erb trubka) prováděli kolonizační činnost v oblasti kolem Divoké Orlice na východ od Žamberka a dále v oblasti mezi Divokou a Tichou Orlicí. Tento rod pocházel původně z Broumovska a do Podorlicka přišel někdy na sklonku 13. století. Zde zbudoval nejprve nový hrad Žampach a podle něho začal používat přídomku - poprvé doložen v roce 1308 - Petr ze Žampachu.

Pravděpodobně příslušníci tohoto rodu někdy na přelomu 13. a 14. století založili a vybudovali, nebo alespoň zahájili výstavbu dnešní Líšnice. Písemný doklad o tom sice nemáme, neboť Líšnice je poprvé výslovně doložena písemně až v letech 1513 - 1514, ale předpokládáme to na základě následujících okolností: V roce 1332 existovalo město Žamberk, v seznamu farnosti, který vznikl někdy v letech 1344 –1350 v kanceláři prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic je doložena existence farního kostela v Nekoři, mezi lety 1279 - 1290, pravděpodobně pod patronátem pánů ze Žampachu vznikl klášter křížovníků s červeným srdcem (cyriáků) v dnešním Klášterci nad Orlicí. Je tedy pravděpodobné, že v době, kdy vznikal Žamberk a Nekoř, byla osídlena i oblast mezi těmito dvěma místy, tedy území Líšnice. Nedostatek písemných zpráv o Líšnici před 16. stoletím je dán tím, že zde nebyl farní kostel (Líšnice od svého vzniku náležela k faře v Žamberku). Všechny zprávy o Nekoři, Klášterci nad Orlicí i některých dalších vsích v okolí vzniklé před 16. stoletím totiž souvisí s dosazováním farářů ke zdejším kostelům. První světské zprávy o těchto vsích rovněž pocházejí až z let 1513 - 1514.

Jestliže jsme uváděli, že Líšnici založili pravděpodobně páni ze Žampachu (erb trubka), neznamená to, že příslušníci šlechtického rodu přímo vykonávali praktické práce spojené se založením nové vsi. Tyto práce obvykle vykonával jejich zmocněnec, tzv. lokátor, pocházející často z řad měšťanů nebo nižší šlechty. Jeho úkolem bylo nalézt vhodné místo pro novou osadu, získat pro ni osídlence, zorganizovat vymýcení lesa, vyměření polí, vybudování obydlí pro osídlence. Za tuto službu obvykle získal největší statek v nově založené vsi, někdy krčmu, mlýn a funkci rychtáře - představitele vrchnosti ve vsi. Poddaní, kteří přišli do nově zakládané vsi, měli obvykle písemnou smlouvou stanovené povinnosti k vrchnosti, přičemž převládalo placení peněžní renty. Robota a odevzdávání naturálií byly bud' malé, nebo nebyly vyžadovány od poddaných vůbec. Další výhodou osadníka v nově založené vsi bylo to, že určitou dobu, obvykle na 20 let, byl od všech povinností osvobozen, aby mohl vybudovat své hospodářství. Tyto výhody způsobovaly, že poddaní byli ochotni do nových vsí, budovaných v drsných podhorských podmínkách, vůbec přicházet.

Vzhledem k naprostému nedostatku písemných pramenů nemůžeme uvést, kdo byli první obyvatelé Líšnice, jaké byly jejich povinnosti, kdo byl lokátorem a prvním rychtářem ve vsi. Pouze ze jména vsi – v původní podobě - Leščnice - můžeme usuzovat, že prvními obyvateli vsi byli, např. od sousedního Trundorfu, čeští osadníci. Leščnice je slovo staročeského původu a označovalo potok nebo řeku tekoucí mezi lístkovými keři nebo místo, těmito keři porostlé. Jde o jméno v českých zemích velmi rozšířené. V České republice je 8 Líšnic a několik desítek lokalit s příbuznými názvy (Líšno, Líšťany apod.). Odvozování jména Líšnice od slova lěščiti = mýtit, kácet les, objevující se někdy i v literatuře, je pouze lidovým výkladem, který nemá filologické opodstatnění. Slovo lěščiti se totiž ve staročeštině pro mýcení nikdy neužívalo.

Žampachové z Potštejna pány Líšnice

Záhy po založení Líšnice, snad v době, kdy její budování nebylo ještě zcela ukončeno, zasáhly do osudu nové vsi, bouřlivé události, k nimž došlo v oblasti mezi Tichou a Divokou Orlicí.
Rod Drslaviců se v době vlády Jana Lucemburského (1310-1346) dostal do konfliktu s královskou mocí. Jeho příslušník, Mikuláš z Potštejna, začal ze svého hradu provozovat loupežné výpravy do okolí. Proto král Jan pověřil v roce 1338 svého syna Karla, pozdějšího císaře Karla IV, aby učinil přítrž Mikulášovu řádění. Karel připravil vojenskou výpravu, která od Vysokého Mýta přes Choceň směřovala k Potštejnu. Mikuláš se tehdy králi podřídil, ale brzy začal loupit znovu. Proto v r. 1339 došlo knové výpravě proti Potštejnu, tentokrát byl hrad obležen a při jeho dobývání zahynul v troskách hradní věže sám Mikuláš z Potštejna. Potštejnské panství bylo tehdy Mikulášovým dětem zabaveno a připadlo králi.

Loupeživé výpravy byly podnikány i ze Žampachu. Páni ze Žampachu (erb trubka) totiž před rokem 1324 postoupili žampašské panství králi Janu Lucemburskému. Snad byli králem pověření provést jeho kolonizaci, a proto po jejím dokončení odevzdali nově zřízené panství zpět králi. Král Jan, který neustále potřeboval finanční prostředky, dal v roce 1324 Žampach (pravděpodobně i se všemi před nedávném založenými vesnicemi, tedy i s Líšnicí) do zástavy jednomu z nejbohatších českých panských rodů - pánům zLipé - České Lípy. Od nich převzal zástavu někdy na počátku vlády Karla IV: (1346-1378) Jan ze Smojna, řečený Pancíř, pocházející rovněž z Českolipská. Ten začal záhy z hradu podnikat loupeživé výpravy. Janova loupežnická činnost vyvrcholila v roce 1355, kdy král Karel odjel do Říma k císařské korunovaci. Proto Karel ihned po návratu z Říma na podzim 1355 zorganizoval vojenskou výpravu proti Žampachu, hrad oblehl a dobyl ho. Zajatého Jana ze Smojna nechal jako zločince oběsit (jako šlechtic měl být Jan popraven stě tím, ale vzhledem k tomu, že byl zemským škůdcem, byl popraven potupnější smrtí). To, že Jan ze Smojna, byl osobním přítelem Karlovým, že mu kdysi v Itálii zachránil život a že byl oběšen na zlatém řetěze, který mu kdysi Karel daroval, patří jen do sféry lidových pověstí.

Podobně je tomu i s údaji, že Karel v době dobývání Žampachu vybudoval hrad Karlov v místech žamberského zámku nebo že jeho ležení bylo v tzv. Karlovicích u Žamberka. Žampašské panství převzal v roce 1555 Karel do svých rukou.

Karel IV. jako velmi obratný politik a diplomat si ve vnitřní politice nechtěl proti sobě postavit šlechtu. Věděl, že ostrý vojenský zásah proti Mikuláši z Potštejna a Janovi ze Smojna nebyl šlechtou přijímán s velkými sympatiemi, a proto se rozhodl smířit se s dětmi Mikuláše z Potštejna. Před rokem 1367 (písemně potvrzeno vrocel367) daroval Mikulášovu synovi Čeňkovi z Potštejna žampašské panství. V zápisu o tomto darování je pouze uvedeno, že Čeněk dostává hrad Žampach s příslušenstvím, z něhož jsou jmenovány jen Králíky a Mladkov. Zajisté k tomuto příslušenství náležela i Líšnice. Tak se potomci loupeživého Mikuláše z Potštejna, kteří se začali po získání Žampachu začali nazývat Žampach z Potštejna, stali vrchností obyvatel Líšnice a zůstali jí více jak 200 let. Pro Žampachy z Potštejna byly typické neustálé spory se sousedy a to mělo za následek časté soudy. Ty způsobily značné zadlužení rodu, a proto 10. října 1513 musel Jan Žampach z Potštejna dát část žampašského panství do zástavy Burjanovi Trčkovi z Lípy, aby získal potřebné finance. Část panství si ponechal. 1. února 1514 o této zástavě a o rozdělení panství byl proveden zápis do zemských desek (knihy uvedené u zemského soudu v Praze, do nichž se zapisovaly změny v držbě šlechtického majetku). Mezi vesnicemi, které si Jan Žampach ponechal, byla i Líšnice. A to je první písemná zpráva o Líšnici. Další zpráva pochází z roku 1523, kdy se připomíná líšnický rychtář. V průběhu 16. století se dovídáme o sporech, které měli další Žampachové, především Janův syn Zdeněk Žampach, s některými šlechtici, kteří pravděpodobně jako zástavu získali od Žampachů některé majetky v Ušnici. Tak v letech 1541-1564 měl Zdeněk Žampach velký spor s Mikulášem z Bubna o plnění povinností z tzv. šlikovského dvora v Líšnici k hradu Žampachu. (Místo toho dvora není známo.) Zdeněk potvrdil, že dvůr je v lenní závislosti na Žampachu, že jeho držitelé musí plnit určité služební povinnosti k hradu, ale Mikuláš z Bubna to odmítal. Další spor vedl Zdeněk vletech 1554-1562 s Achylem Andělem z Ronovce, který v Líšnici blíže neznámým způsobem získal tzv. Farářovský dvůr (rovněž nevíme, kde stával). Oba šlechtici si dělali vzájemné naschvály porušováním práv rybolovu v Orlici u Líšnice a honbou zvěře na sousedních a sporných pozemcích. Oba spory nebyly nikdy prakticky ukončeny.

Finanční situace Žampachu z Potštejna se v průběhu 16. století neustále zhoršovala, a proto rozsáhlé žampašské panství postupně rozprodávali, když zástavy nestačily krýt jejich dluhy. Poslední zbytek panství, totiž polovici Žamberka, Líšnici a další čtyři vesnice prodal v r. 1575 Karel Žampach z Potštejna majiteli sousedního litického panství Mikuláši z Bubna.

Bubnové pány Líšnice

Vrchností líšnických poddaných se tak v roce 1575 stal rod, který se svým počínáním i místem ve feudální společnosti výrazně lišil od Žampachu z Potštejna. Rod z Bubna vládl nad Líšnici až do roku 1809. Tento rod pocházel ze západních Cech (zbytky jejich rodového hradu Buben jsou u vsi Plešnice na okrese Plzeň - sever) a do Podorlicka přišla jedna jeho větev koncem 15. století. Prvním jejich majetkem byl nevelký zemanský statek Dolní Libchavy. Byl to zpočátku nebohatý rod, jehož příslušníci v důsledku dělení rodového majetku mnohdy vlastnili jen část vsi a působili i ve službách bohatých panských rodům, např. Pernštejnů, jako hospodářští úředníci. Na rozdíl od Žampachů z Pernštejna ozhazujících rodové jmění neustálými zbytečnými soudními spory byli Bubnové rodem velmi šetrným, který dovedl dobře hospodařit i na svých malých statcích a získat tak značné bohatství. To umožnilo již zmíněnému Mikuláši z Bubna koupit v roce 1562 zadlužené litické panství (předtím bylo majetkem mocných a bohatých Pernštejnů), v roce 1575 i zbytek panství Žampachů zPotštejna. Mikuláš z Bubna připojil nově koupené vsi k litickému panství. Přestože se většinou zdržoval na litickém hradě, nechal vybudovat panství - dvě nová moderní sídla - zámky v Žamberku a Doudlebách. V průběhu první pol. 17. stol. se sídlem majitelů panství stal zámek v Žamberku a sem byla přenesena i správa panství. Proto se bývalé litické panství v této době začalo nazývat panstvím žamberským. Doudleby byly od litického panství v důsledku dělení rodového majetku odděleny.

Za Jindřicha Jana z Bubna prožívala Líšnice hrůzy 30-leté války (1618-1648), z nichž nejhorší byl vpád švédského vojenského oddílu v srpnu 1643 do Žamberka. Žamberk byl tehdy z větší části vypálen, zanikla ves Trundorf nedaleko Líšnice a pravděpodobně byla postižena i samotná Líšnice, i když přímé doklady o tom nemáme.

Líšnice po 30-leté válce

Z období těsně po skončení 30-leté války máme zachovány prameny, které umožňují poprvé nahlédnou do vnitřního života Líšnice, seznámit se sjmény tehdejších obyvatel vsi, jejich sociálním postavením i povinnostmi, které museli obyvatelé platit vůči žamberské vrchnosti. Těmito prameny jsou daňový soupis majetku poddaných, sestavovaný v celých Čechách vletech 1651-1654, neboli tzv. berní rula a urbář žamberského panství z roku 1657.

Berní rula byla na žamberském panství sestavována v roce 1653, posledním roce vlády Jindřicha Jana z Bubna. Zvláštní název tohoto daňového soupisu pochází od podoby papírů, na které byly potřebné údaje zapisovány.

Majetek - půda poddaných byl určován podle množství vysetého obilí, nikoliv na základě vyměřování pozemku. Rozloha půdy byla udávána v korcích (stryších). To bylo množství obilí, které se vešlo do nádoby (korce), o obsahu cca 93 1. Podle jakosti a vlhkosti obilí to představovalo u žita 63 - 70 kg, u pšenice 68 - 79 kg, u ječmene 56 - 70 kg, u ovsa 37-51 kg. Na základě výsevku byl pak korec (strych) převáděn na plošnou míru - přibližně 0,28 ha. Údaje Berní ruly ani pozdějších katastrů z 18. století však není možné chtít na tyto plošné jednotky přesně převádět, neboť výše výsevku byla podle přírodních podmínek v různých místech různá a projevovaly se rovněž snahy kvůli zdanění spíše uvádět výsevky nižší. Níže uváděné údaje musíme tedy brát nikoli jako absolutní hodnotu, ale spíše jako orientační údaj pro porovnání majetku jednotlivých poddaných. Podle množství výsevku a tedy odvozeně i rozlohy půdy, rozdělovala berní rula obyvatele ve všech vesnicích (tedy i v Líšnici) do 3 kategorií: Sedlák, chalupník a zahradník. Přesná rozloha pozemků ani výše výsevku pro zařazení do jednotlivé kategorie nebyla určena a odlišovala se na jednotlivých panstvích v souvislosti s celkovou úrodností půdy. V rámci jednotlivých panství však byla dodržována zásada, že poměr mezi majetkem sedláka a chalupníka je přibližně v poměru 1-2 sedláci = 4-8 chalupníků. Podobný poměr byl mezi chalupníky a zahradníky.

V Líšnici uvádí Berní rula celkem 34 poddanských usedlostí. 22 patřilo do kategorie sedláků, 4 do kategorie chalupníků a 8 do kategorie zahradníků. (Poddaní, kteří měli jen nepatrnou rozlohu půdy, vesměs jen zahradu u domu). Z těchto 8 zahradnických usedlostí byla jedna zpustlá, jinak všechny usedlosti ve vsi byly podle údajů Berní ruly obhospodařovávány.

Urbář žamberského panství byl sestaven v roce 1657 v době nezletilosti dalšího držitele panství, Františka Adama z Bubna. Urbář, který je nejstarší zachovalou písemností v archivu žam berského panství, uvádí majetek poddaných opět formou výše výsevku a dále povinnosti, které poddaní plní vůči vrchnosti. Údaje v urbáři, který vznikal v hospodářském zájmu vrchnosti, lze považovat za přesnější a spolehlivější, než údaje Berní ruly.

Urbář neprovádí v Líšnici ani v dalších vesnicích kategorizaci poddaných shodnou s kategorizací Berní ruly. Jako zvláštní kategorie jsou vyčleněni jen zahradníci. V Líšnici je celkem uvedeno jen 40 usedlostí, z toho je 14 zahradníků a 1 nově postavená chalupa. Ze 14 zahradnických usedlostí bylo podle urbáře 7 pustých. Tři poddaní vlastnili po 2 samostatných usedlostech a z každé plnily poddanské povinnosti.

Urbář dále uvádí poddanské povinnosti. Roboty nejsou vedeny přesně. Poddaní byli povinni robotovat podle potřeb vrchnosti při setí a sklizni jarního a ozimého obilí, při mlácení obilí, při sklizni sena, kácení a odvozu dřeva.

Ženy poddaných musely plít len a spřádat len a konopí. Pouze při kácení a odvozu dřeva je uvedeno, že každý sedlák (bez uvedení jména) musí ročně zpracovat a odvézt z panských lesů 18 sáhů dřeva (sáh = 3,4 m3).

Je pochopitelné, že takové obecné stanovení poddanských povinností bylo poddaným nevýhodné, neboť vrchnost s odvoláním na potřebu mohla povinnosti libovolně zvyšovat.
Peněžní rentu spláceli líšničtí poddaní ve dvou stejných splátkách na sv. Jiří (24.4.) a na sv. Havla (15.10.) Celkem vrchnost dostávala od líšnických poddaných v každém termínu po 13 kopách grošů míšeňských. Největší rentu odváděl Martin Jakoubek 1 kopu a 20 grošů, nejméně platili zahradníci po 2 groších. Průměrná výše renty se pohybovala mezi 30 až 50 groši. Kromě feudální renty musela ještě Líšnice jako obec odvádět vrchnosti 3 kopy grošů „za vepře". Původ tohoto platu při sepisování urbáře již nebyl znám. 3 poddaní - Jan Žabka, Adam Žabka a Martin Jirčík museli ještě na sv. Havla odvádět zvláštní plat za používání luk. U Jana Žabky tento plat dokonce činil 1 kopu a groše (míšeňské). Urbář zrušil plat, který odevzdával Matěj Zídek (4 kopy grošů) a Jan Stejskal (1 kopa 30 grošů) za právo rybolovu v řece.Toto právo jim však vrchnost odňala a převzala pro sebe.

Naturální dávky měly podobu odevzdávání obilí (žito, oves, ječmen), nikoliv pšenice, vajec, slepic. Celkem vrchnost získávala ročně na naturálních dávkách z Lišnice 15 korců , 2 věrtele a 1 čtvrtec (věrtel =1/4 korce a čtvrtec 1/4 věrtele) žita, stejné množství ječmena, 146 korců ovsa, 90 slepic a 296 vajec. Uvedené naturální dávky neodváděli zahradníci. Největší dávku odváděl Jiří Berr -celkem 16 korců a 2 věrtele obilí, jinak se dávky pohybovaly v průměru 7-11 korců obilí na usedlost. Na základě staré tradice Lišnice jako obec odevzdávala 15 houserů.

Líšnice v době tereziánských a josefínských reforem a v l. pol. 19. století - doba krize a zániku feudalismu

O poměrech v Líšnici v polovině 18.století jsme podrobně informováni z nového soupisu majetku poddaných pro daňové účely „tzv. tereziánského katastru".Práce na tomto soupisu začaly již v roce 1713, kdy byl vypracován první soupis poddanského majetku, který měl upřesnit údaje „Berní ruly". Soupis byl postupně doplňován, v roce 1749 byl pro daňové účely sepsán i majetek šlechty. Nová daňová soustava vstoupila v platnost definitivně ve vojenském a berním roce 1757, který začínal již 1.11.1756. Tato soustava byla součástí komplexu reforem Marie Terezie (1740-1780) a Josefa II. (1780-1790), které měly otevřít cestu kapitalistickému vývoji i v dosud zaostalém Rakousku.

V době, kdy vstoupil „Tereziánský katastr v platnost" bylo v Líšnici 24 poddanských usedlostí, tedy o 10 méně než uváděla „Berní rula" a o 16 méně než je uvedeno v urbáři roku 1657. Tento pokles byl způsoben tím, že zpustlé zahradnické usedlosti uvedené v urbáři z roku 1657 nebyly obnoveny a někteří zahradníci ztratily i svůj drobný majetek a klesly mezi venkovskou chudinu. Chudina, která kromě obydlí neměla žádný majetek, se v Lišnici živila nádenickými pracemi, předením lnu, a 3 její příslušníci se živili podle údajů „Tereziánského katastru „ žebráním. Chudině náleželo 33 domů. Z toho 24 poddanských usedlostí, 2 měly rozlohu 1,1-5 korců (strychů), 5 rozlohů 5,1 - 30 korců a 17 rozlohu 30,1 -60 korců. Tzn. že v polovině 18. stol. převládali v Líšnici sedláci nad chalupníky a zahradníky.

Z „Tereziánského katastru" se dozvídáme rovněž o úrodnosti půdy v jednotlivých vsích. Všechny vesnice byly rozděleny do 8 bonitních skupin podle toho, jakým násobkem výsevku byla úroda. Líšnice byly zařazena do 7. (druhý nejhorší) bonitní skupiny, v niž úroda tvořila jen trojnásobek výsevku.

V Líšnici byl v pol. 18.stol. mlýn se 2 koly a 2 stoupami, působil zde mlynář, bednář a kovář. Organizačně tito řemeslníci patřili k žamberským cechům.

Značně vysoké byly robotní povinnosti obyvatel Líšnice. Vykonávali jak robotu pěší, tak potažní. Celkem všichni poddaní robotovali 1716 dnů v roce, což je průměrně na jednu usedlost víc jak 70 dnů ročně. Pokud jde o způsob roboty, tak 1 poddaný robotoval s koňským čtyřspřežím, 5 poddaných s koňským trojspřežím, 1 poddaný s koňským jednospřežím, 2 poddaní s volským dvojspřežím a 18 poddaných vykonávalo jen ruční robotu. Jak vidět z uvedeném přehledu v několika případech docházelo u poddaného ke kombinaci pěší a potažní roboty.

Podle údajů „Tereziánského katastru" bylo v Líšnici 198 „duší", tedy obyvatel starších 10 let, které náleželely k farnímu kostelu v Žamberku. I když do počtu nejsou započítány děti, zdá se toto číslo vzhledem k pozdějším níže uvedeným údajům příliš malé.

Význačné patenty Josefa II. z roku 1781 - patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent povolující náboženskou svobodu -život v Líšnici příliš neovlivnily. Zřejmě nedošlo ke stěhování obyvatel, kteří dostali osobní svobodu do měst, neboť statistika z roku 1700 uvádí, že domů zde bylo 159 a obyvatel 881, což představuje výrazný vzestup v porovnání s polovinou 18. století .O tom, že nedošlo ke změnám v náboženských poměrech v obci svědčí to, že v roce 1788 zde byla vybudována první církevní stavba - kaple sv. Jana Nepomuckého (zbořena v roce 1906).

S budováním obecního (triviálního) školství za Marie Terezie souvisel zřejmě vznik školy v Líšnici. Přestože Líšnice nebyla farní obcí, triviální školy měly ve farních obcích, byla zde kolem roku 1790 škola zřízena. Jejím prvním učitelem byl jakýsi Motyčka ze Žamberka. V roce 1793 byla nákladem obce postavena na břehu Divoké Orlice první školní budova, dnes dům čp.l 80. Prvním učitelem v této školní budově byl líšnický chalupník Jan Dušek. V roce 1811 navštěvovalo školu 80 dětí a v roce 1838 již 150 dětí.

V roce 1785 v souvislosti s přípravou nového daňového systému, který nakonec nebyl uskutečněn, (tzv. Josefínský katastr) se Líšnice stala tzv. katastrální obcí. V rámci Josefínského katastru dochází k přesnému popisu jednotlivých pozemků a jejich očíslování bez ohledu na to, zda byly poddanským či vrchnostenským majetkem. Základní jednotkou tohoto popisu a číslování byla tzv. katastrální obec. V případě Líšnice do této katastrální obce patřily i pozemky zaniklé vsi Trundorfu. K přesnému vyměření pozemku jednotlivých vsí (tedy i Líšnice) došlo až vletech 1836 -1839. Výsledky měření byly geometrickými metodami zaneseny do tzv. indikačních skic, které se pak staly základem dodnes používaných katastrálních map obce. Na počátku 19. stol. došlo více jak po jednom a čtvrt století ke změně vrchnosti líšnických poddaných. Pro značné finanční potíže, trvající již od konce 18. Století, musel tehdejší majitel žamberského panství František Adam z Bubna prodat panství rakouskému šlechtici Verianu Windischgratzovi. Ten byl však vrchností poddaných v Líšnici jen do roku 1815, kdy žamberské panství prodal Janu Parishovi, příslušníku rodu, který pocházel původně ze Skotska. Parishové zůstali pány líšnických poddaných až do zrušení poddanství v r. 1848 a žamberský velkostatek i s některými pozemky v líšnickém katastru pak vlastnili až do roku 1948.

Ve 30. letech 19. stol. došlo za podpory nové vrchnosti k úpravě některých komunikací v Líšnici a jejím nejbližším okolí. V roce 1836 byl vystavěn dřevěný most přes Divokou Orlicí. U chalupy č. 12 a vr. 1838 byly vybudována v sousedství vsi nová státní silnice od Žamberka k Jablonnému nad Orlicí. Obě tyto stavby zlepšily možnost spojení Líšnice se světem.

Z roku 1836 máme poslední statistické údaje o Líšnici v období feudalismu. Tehdy bylo ve vsi celkem 176 domů a žilo zde 1139 obyvatel.

Definitivní konec feudálního řádu u nás znamená rozhodnutí říšské rady ve Vídni ze dne 7.září 1848, kterým byla zrušena robota i další feudální povinnosti poddaných vůči vrchnosti. Současně byli bývalí poddaní právně zrovnoprávněni s ostatními obyvateli. Na základě tohoto rozhodnutí přestala i závislost obyvatel Líšnice na majitelích žamberského velkostatku. Ovšem peněžní náhradu za zrušené feudální povinnosti museli obyvatelé Líšnice platit Parishum ještě v druhé polovině 19. století tzv. vyvažování. Místo dosavadního rychtáře, který ve vsi hájil zájmy vrchnosti, nastoupil nyní starosta, volený obyvateli, zpočátku jen nejbohatšími, který měl představovat zájmy obyvatel vsi. Místo vrchnostenského úřadu v Zamberku se stal pro obyvatele Líšnice představitelem státní moci úřad okresního hejtmana, sídlící rovněž v Zamberku, ale to již jsou poměry typické pro období kapitalismu.

Trundorf

Se staršími dějinami Líšnice těsně souvisejí i dějiny zaniklé vsi a později dvora Trundorfu. Poloha "Na Trundorfě" se nachází severozápadně od Líšnice vysoko nad pravým břehem Divoké Orlice vpravo od silnice Žamberk - Klášterec nad Orlicí kolem vozové cesty, která od této silnice klesá k západnímu konci Lišnice. Ves Trundorf vznikla zřejmě ve stejné době jako Líšnice a jen podle jména můžeme usuzovat, že asi jejími prvními obyvateli byly němečtí kolonisté z Horních Rakous nebo Bavorska, kde se podobná místní jména vyskytují. První písemná zpráva o vsi je však podobně jako v případě Líšnice, až z l. února 1514, kdy byl proveden do desek zemských zápis o zástavě části žampašského panství dne 10. října 1513 Burjanovi Trčkovi z Lípy. Trundorf patřil mezi vesnice, které Jan Žampach dal do zástavy. Podle této vsi se pravděpodobně jmenoval Albrecht Trundorfar z Trundorfu, jehož náhrobek z roku 1534 prý býval v žamberském kostele. Jednalo se nejspíše o žamberského měšťana, nikoli však příslušníka zemanského rodu, který by měl v Trundorfě tvrz. Údaje o tom, že v Trundorfě stávala tvrz a pocházel odtud zemanský rod, patří jen do říše pověstí, vždy se jednalo jen o poddanskou ves žampašského, později žamberského panství. V roce 1540 získali Žampachové Trundorf zpět a v roce 1575 Karel Žampach z Potštejna prodal Trundorf s polovicí Žamberka, Líšnicí a dalšími 3 vesnicemi Mikuláši z Bubna. Tak se podobně jako Líšnice stal Trundorf součástí litického, později žamberského panství.

Za švédského vpádu v roce 1634 byla ves zničena a již nebyla obnovena. Z jejich pozemků byl zřízen panský dvůr, připomínaný již v žamberském urbáři z roku 1657. V roce 1749 k tomuto dvoru náleželo 220 korců (strychů) obdělané a 230 korců ladem ležící půdy. Dále k němu náleželo 55,3 korců pastvin a louky z nichž se seno sklízelo na 19 dvouspřežních vozech. V roce 1785 při přípravě "josefínského katastru" byl dvůr připojen ke katastrální obci Líšnici. Jeho pozemky a místo náleželo do tohoto katastru až do roku 1908, kdy byly připojeny ke katastru Žamberka.

Na konci 18. století začali majitelé žamberského panství dvůr pronajímat poddaným. V roce 1880 byla již nepoužívaná budova dvora zbořena. Památkou na ves a dvůr zůstal jen název místa. Poslední zbytky základových zdí staveb v těchto místech byly odstraněny při nedávných úpravách luk a polí v roce 1984.

Z historie Líšnice od roku 1848 do současnosti

Revoluční rok 1848 přinesl zrušení roboty i feudálního vrchnostenského zřízení. Pro výkon správy obcí byly občany voleny obecní výbory, které nahradily dosavadní vrchnostenské úřady (pro Líšnici to byl Žamberk).

V čele obecního výboru stál zvolený starosta. Představitelem státní moci se stal okresní (někdy se také říkalo podkrajský) úřad v Žarnberku v čele se jmenovaným okresním hejtmanem. Vyšším státním úřadem byl krajský úřad v Hradci Králové.

První volby obecního výboru podle nové státní konstituce se v Líšnici (tehdy ještě Leštnici) konaly 12.srpna 1850. Prvním starostou obce byl zvolen Václav Bříza čp. 99. Zajímavá je poznámka, že starosta Václav Bříza uměl číst a psát. Zřejmě to tehdy ani u starostů nebylo běžné.

Obec se do roku 1869 stále ještě jmenovala Leštnice, v roce 1880 je uváděna pod oběma názvy (Leštnice- Líšnice). V roce 1890 je dokonce uváděn, třetí, asi jen přechodný název, Líštnice. Po roce 1890 se užíval pouze dnešní název Líšnice.

Na obecní pečeti a později razítku obecního úřadu v Líšnice se dále, až do roku 1945, používalo vyobrazení 2 zkřížených cepů s letopočtem 1732. Toho roku udělili obci tehdejší majitelé žamberského panství, páni z Bubna, právo používat tuto pečeť.

V roce 1865 se zahájila stavba kostela. Po 4 letech 24. října 1869, byl kostel posvěcením uveden do užívání a současně s ním se začal používat i nový hřbitov. Do té doby pro Líšnici sloužil hřbitov v Žamberku. Roku 1870 byly na kostelní věž zavěšeny 2 zvony, které však byly v roce I916 zabaveny pro válečné účely.

V roce 1866 se v obci nejprve ubytovalo rakouské vojsko a po vítězství Prusů v bitvě u Hradce Králové líšničtí občané museli živit pruské vojsko.

Roku 1873 byla rozšířena škola o druhou třídu, umístěnou v čp. 226 (bývalý starý MNV na místě dnešního parkoviště u kostela).

V roce 1885 nastoupil do místní školy mladý pokrokový řídící učitel Josef Žabka, rodák z Pěčína. Učil zde až do roku I919 a zasloužil se o založení některých spolků, například sboru dobrovolných hasičů, hospodářsko-čtenářské besedy a poté spořitelního a záložního spolku. Obě třídy tehdy navštěvovalo 183 dětí.

Dne 1. listopadu I887 došlo k založení sboru dobrovolných hasičů v Líšnici.

V letech 1887 - 1888 se stavěla nová škola čp. 248, která slouží dosud. Měla 3 třídy a vyučovat se v ní začalo 24.září 1888. Současně se zrušilo vyučování ve 2 starých školách čp.180 a čp. 226.

Roku 1891 byl založen spolek vojenských vysloužilců. Členy spolku se mohli stát jen bývali vojáci, kteří při slavnostních příležitostech vystupovali v uniformách podobných vojenským. V roce 1923 spolek svou činnost ukončil.

V roce 1888 koupil hasičský sbor starší jeviště. Umístili je v hostinci Ferdinanda Stejskala čp. 25 (u kostela) a začala se hrát divadla. Po 4 roky se hrála 3 - 4 představení ročně ve prospěch hasičského sboru.

Roku 1897 založilo několik pokrokových občanů Hospodářsko - čtenářskou besedu. Účelem tohoto spolku bylo rozšiřování pokroku v zemědělství. Spolek měl vlastní odbornou knihovnu, organizoval společné nákupy osiv a umělých hnojiv. Od roku 1902 působil společně s Hospodářským družstvem v Líšnici.

Na podnět Hospodářsko-čtenářské besedy došlo 30. ledna l898 k založeni Spořitelního a záložního spolku jinak také známého pod názvem " Kampelička ". Tento družstevní peněžní spolek pomáhal občanům vymanit se z vlivu lichvářů. Půjčování peněz bylo proti jiným ústavům u něho výhodnější, protože používal nejnižší procento úroků. Kampelička měla úřadovnu v budově starého MNV a působila až do roku 1953, kdy byla znárodněním převedena do Státní spořitelny. V roce 1963 státní spořitelna toto jednatelství v Líšnici zrušila.

Divadelní představení se v Líšnici hrála již v minulém století. Dne l. listopadu 1901 se ustavil spolek divadelních ochotníků "Tyl" a začala se pravidelně několikrát ročně hrát divadla. Později se spolek stal součástí tělovýchovné jednoty Sokol i Osvětové besedy a divadla se hrála až do nedávné doby.

Dne 7. dubna 1901 25 pokrokových rolníků založilo Mlékařské družstvo v Líšnici. Během roku 1901 postavilo budovu mlékárny a od 1. ledna 1902 byl zahájen provoz. Denní výkup mléka a jeho zpracování na čajové máslo značně pomohlo zlepšit finanční situaci rolníků. Členy mlékařského družstva se během krátké doby stali téměř všichni rolníci z Líšnice. Provoz se postupně modernizoval. V roce 1950 mlékárnu převzalo okresní družstvo s názvem Orlické mlékárny a zahájila se výroba ementálských sýrů. V roce 1953 došlo ke znárodnění a konečně 30. dubna 1968 se provoz pro zastaralost zařízení natrvalo zastavil. Mlékárna byla zrušena. Budovu koupilo JZD a dnes je v ní provozovna přidružené výroby.

V roce 1901 došlo také ke stavbě silnice od dnešní sokolovny po provozovnu přidružené výroby JZD (bývalou mlékárnu). Roku 1905 se stavěla silnice od dolního mostu u čp. 12 až po dnešní sokolovnu. Pro rozšíření silnice směrem na Nekoř byla v roce 1906 zbourána i kaple svatého Jana Nepomuckého z roku 1788, která stála na místě dnešní křižovatky u kostela. Kamenný kříž od této kaple dosud stojí vedle vchodu na hřbitov. Poslední část silnice od dnešní provozovny přidružené výroby JZD (bývalé mlékárny) směrem na Nekoř se stavěla v roce 1908.

V roce 1909 postavil Adolf Buchmüller u čp. 78 malou továrnu na šle. Výroba však ve válečných letech 1914-1918 zanikla.

V roce 1911 byl líšnický občan Josef Keprta zvolen poslancem zemského sněmu v Praze. Současně se stal i starostou okresního výboru v Žamberku. V Líšnici tehdy obdržel hlasy všech voličů. Narodil se v čp. 9 a hospodařil na zemědělské usedlosti čp. 240 v Zákopance. Na konci roku 1912 se však z Líšnice odstěhoval na Plzeňsko.

V letech 1910 - 1912 se vedla četná jednání o výstavbě Podorlické dráhy. Tato železnice měla vést podle Divoké Orlice ze Žamberka přes Líšnici, Nekoř, Pastviny, Klášterec, Bartošovice až na Orlické Záhoří. V roce 1913 se v Líšnici začala dráha vyměřovat. Začátek války v roce 1914 veškeré práce zastavil a ke stavbě nedošlo.

U roce 1914 zahájila provoz tkalcovna v budově dnešní pekárny u dolního mlýna. Po několika letech zanikla.

Po vyhlášení samostatnosti Československé republiky 28. října 1918 se oslava této dějinné události konala v Žamberku 8. listopadu 1918. Z Líšnice šel tehdy do Žamberka velký průvod s hudbou.

V roce 1919 se v bývalé staré škole čp. 226 (starý MNV na místě dnešního parkoviště u kostela) zřídila obecní úřadovna. Do té doby se vždy úřadovalo v bytě starosty a při změně této funkce se všechny obecní spisy musely přestěhovat.

Současně byla v této době založena obecní knihovna, která převzala i knihovnu Hospodářsko – čtenářské besedy.

V roce 1920 byla založena tělocvičná jednota "Sokol", která roku 1922 koupila po Františku Hůlkovi hostinec čp. 244 na zřízení sokolovny. Tato budova se celá postupně přestavěla. Ráno 1l. května 1936 po taneční zábavě však vyhořela a ihned se začalo s novou výstavbou. Slavnostní otevření nové sokolovny v dnešní podobě se konalo již 25. října 1936, tedy za necelého půl roku po požáru. Sokol zajišťoval pravidelné cvičení, později pořádání divadel a tanečních zábav a v poslední době jeho členové cvičí i na strahovských spartakiádách.

Roku 1921 se v Líšnici poprvé rozsvítily elektrické žárovky. Rozvody stejnosměrného elektrického proudu, který sloužil jen ke svícení, se pro dolní část obce až po kostel zřídily ze mlýna Jana Vencla čp. 133 a pro horní část obce ze mlýna Jana Korába čp. 42.

Po velké povodni, která v roce 1922 způsobila značné škody, se zahájila regulace řeky Divoké Orlice v dolní části obce od čp. 10 po čp. 52. Současně se roku 1923 vystavěl železobetonový silniční most u čp. 12 místo starého mostu dřevěného.

V roce 1911 byly na kostelní věž pořízeny 2 nové velké zvony a v roce 1934 malý zvon, tak zvaný "umíráček". Oba velké zvony se na příkaz německých okupantů musely znovu odevzdat na válečné účely. Malý zvon tajně zakopal na hřbitově František Langr, čp. 197, kronikář obce. Po válce se jej nepodařilo nalézt, až byl náhodně objeven při úpravách hřbitova v roce 1973. Je znovu zavěšen na věži a slouží dosud.

Dne 27. záři 1925 se uskutečnilo slavnostní odhalení pomníku padlých u školy. Tímto dílem sochaře Oldřicha Fiedlera ze Žamberka naše obec uctila památku 36 líšnických rodáků - obětí světové války 1914 - 1918.

V letech 1926 - 1927 došlo k postavení 2 mostů přes řeku, a to u čp. 165 (u Vídeňských) a druhý u dnešní kanceláře JZD, kde se provedla i regulace koryta řeky. Tyto mosty nahradily dřevěné lávky.

V roce 1928 začal přes Líšnici jezdit první autobus. Linka Jablonné nad Orlicí - Žamberk - Vamberk - Rychnov nad Kněžnou pravidelně jezdí dosud.

Roku 1930 obec koupila od majitele žamberského panství Charlese Parishe les "Sekýři" o výměře 92 ha za cenu 500 tisíc korun.

V parlamentních volbách v květnu l932 byl líšnický rolník Jaroslav Zářecký čp. 186 zvolen poslancem Národního shromáždění Československé republiky. V této významné funkci působil až do rozpuštění parlamentu v roce 1938.

V letech 1933 -1936 se stavěla silnice z Líšnice od kostela do Pastvin. Do té doby obě vesnice spojovala jen polní cesta.

V létě 1937 se provedla celková oprava venkovní omítky a střechy kostela.

Na nevyužitých svazích pod Dubinou u čp. 138 občané pod vedením zahradníka Josefa Janovce čp. 254 vysázeli na 1 ha ovocné stromy - Sad míru. Později ho převzala do péče místní organizace zahrádkářů. V posledních letech jej značně poškodila mrazová kalamita, proto byla část určena pro výstavbu RD a část zalesněna.

V průběhu roku 1956 se postavil most do "Olšiny", kam do té doby vedla jen lávka a brod.

Roku 1957 se poprvé rozsvítily žárovky prvního veřejného osvětlení, umístěné na sloupech elektrického vedení.

Od roku 1958 má Líšnice vlastní poštu a od roku 1960 i telefonní ústřednu. Pošta měla sídlo v bývalém obchodě v čp.162 (u Šulcků), v roce 1985 se přestěhovala do budovy školy.

V přístavbě školy, provedené v letech 1958 - 1959, byla zřízena mateřská škola pro 25 dětí a jídelna pro základní školu.

K zajištěni požární bezpečnosti se v v roce 1959 vybudovala v Zákopance požární nádrž.

V sokolovně se v roce 1962 provedla výměna podlahy v sále. V roce 1966 se přistavělo přísálí a budova dostala venkovní omítku.

Nevyhovující prodejnu, umístěnou v sále pohostinství čp. 25 (u kostela) nahradila nová prodejna smíšeného zboží, postavená v letech 1966 -1968. V minulých letech 1985 - 1986 se k ní přistavěla i prodejna masa.

Jednou z největších akcí Z v Líšnici byla výstavba budovy MNV a požární zbrojnice v letech 1967 - 1970. Slavnostní otevření, konané 12. července 1970, bylo spojeno s první sjezdem rodáků a přátel obce Líšnice.

V roce 1968 se opravila celá venkovní omítka kostela a roku 1985 byly vnitřní prostory kostela nově vymalovány.

Po 83 letech provozu školy se v roce 1971 zahájila její generální oprava. Během 2 let byla vyměněna okna, dveře, podlahy, zlepšilo se sociální zařízení, zmodernizoval byt a budova dostala novou fasádu. V dalších letech se instalovalo i vytápění elektrickými akumulačními kamny.

V roce 1972 se zbourala stará budova MNV u kostela a na tomto místě se zřídilo parkoviště.

Životní prostředí pro obyvatele obce zlepšilo vyasfaltováni místních komunikací v lokalitě Račovice, Obec, Olšina, Zákopanka a na dolním konci obce v letech 1973 - 1975. Současně se během let 1972 – 1973 vybudovalo výbojkové veřejné osvětlení, které nahradilo staré osvětlení žárovkami.

V květnu 1975, v rámci oslav 30. výročí osvobození, byla u pomníku padlých odhalena pamětní deska obětem 2. světové války - Janu Keprtovi čp. 243, Janu Korábovi čp. 42 a PhDr. Jaroslavu Dvořákovi čp. 157.

Špatný příjem televizního signálu, hlavně v údolí řeky, zlepšil televizní převaděč, postavený v roce 1979.

„Sametová"revoluce v listopadu 1989 zcela zásadně ovlivňuje život všech obyvatel Československa a nejinak je tomu i v Líšnici.

Samosprávné celky se opět nazývají obcemi či městy, v roce 1990 se konají svobodné volby do místních zastupitelstev. V Líšnici je voleno 15 členů obecního zastupitelstva, starostou je zvolen stávající předseda Václav Suchomel, čp. 90, a to na čtyřleté funkční období. V těchto letech dochází k finanční stabilizaci obce, k převzetí obecního majetku, zvláště lesa Sekýří do vlastní správy a jeho udržování v dobrém stavu. Velké finanční investice si v této době nemůže obec dovolit.

V roce 1994 byly konány volby do obecního zastupitelstva, starostou byl zvolen ing. Miroslav Keprta, čp. 160. V témže roce ukončuje svoji činnost organizace Červeného kříže. Je zahájena komplexní pozemková úprava, která bude dokončena v roce 2000 a týká se všech vlastníků
pozemků v Líšnici.

V roce 1995 je z obecních prostředků pořízena hasičům automobilová cisterna TATRA 815,   televizní převaděč začíná šířit signál ČT 2.

V roce 1996 se začínají budovat asfaltové polní cesty jako výsledek provádění komplexních pozemkových úprav. První je cesta od autolakovny J. Keprty ke klášterecké silnici.

V roce 1997 je schválený nový desetiletý hospodářský plán pro obecní lesy. Oslavy k založení 110 let sboru dobrovolných hasičů probíhají 5. července, kdy se sjíždějí i rodáci.  7. - 8.  července postihuje obec ničivá povodeň, voda zaplavuje hřiště a sokolovnu a dostává se do
rodinných domů v Račovicích,  na Obci  a dolním konci. Povodeň je srovnávána s povodní v roce 1930. V roce 1997 probíhá plošná pokládka telefonních kabelů do země, celá vesnice je rozkopána.

V roce 1998 začínají práce na obecních symbolech - praporu a znaku, začíná se s výstavbou opěrné zdi na skalce u čp. 7 a 8 a zpevněním polní cesta z horního konce od Bednářových čp. 119 do „Polska". Ve volbách do obecního zastupitelstva byl potvrzen starostou ing. Miroslav Keprta čp. 160.

V roce 1999 přebírá Obec schválené symboly prapor a znak  v poslanecké  sněmovně.  Autor heraldik Miroslav Pavlů spojil staré pečetní znamení obce - dva zkřížené cepy - s motivem rajtárského  bubnu,  doplnil  stříbrnou hlavou jednorožce, přenesenou z erbu posledních žamberských pánů - Parischů.

V roce 2000 postihuje obec nejhorší povodeň v historii. Rozbouřené vody ničící most do „Olšiny", zatápějící rodinné domy a sokolovnu do výše padesáti centimetrů, se dají porovnávat snad jen s povodní v roce 1946 a znamenají stoletou vodu ve dnech 9. - 13. března
2002.

Proto se v roce 2001 začíná s celkovou úpravou koryta Divoké Orlice vybíráním nánosů a opevňováním břehů těžkým záhozovým kamenem. V tomtéž roce jsou odstraňovány povodňové škody z r. 1997 na potoce za dílnami ZD. Začíná se s výstavbou nových hřišť u sokolovny a nového mostu do „Olšiny".

V dubnu roku 2002 jsou uvedeny do provozu hřiště a nový most do „Olšiny". Zároveň je započata obnova omítek kostela a márnice, která však již svému účelu dávno neslouží. Pouťová mše byla již sloužena v opraveném kostele.

25. července 2004 byly o líšnické pouti slavnostně vysvěceny a na věž kostela zavěšeny nové dva zvony, které byly pořízeny z veřejné sbírky. Zvony odlilo Pernerovo zvonařství v Pasově. Velký zvon je zasvěcen sv. Rodině Páně a menší sv. Janu Nepomuckému.

V roce 2006 byl na místě starého mostu U Vídenských postaven most nový. Také byla zahájena výstavba kanalizace a čistírny odpadních vod. 

Na obecním úřadě bylo v roce 2009 zřízeno pracoviště CZECH POINT. 

Toliko krátce k novodobé historii naší obce. Bylo by toho ještě hodně, o čem by se dalo psát. Čas však ubíhá a opět pokračuji v psaní dalších stránek kroniky. Nikdy nezapomínejme, že historie je školou budoucnosti i současnosti. Ať po každém z nás zůstane něco dobrého jako odkaz příštím generacím. Vzdejme hold všem tvůrcům hodnot minulosti a přejme hodně sil tvůrcům současnosti.

Ať těm, co dále nesou pochodeň pokroku, se dílo daří, aby se obyvatelům naší obce lépe žilo a naši rodáci se do Líšnice vždycky rádi vraceli.

Použité prameny a literatura:
Almanach vydaný ke 100 letům svazu požární ochrany v Líšnici

Líšnice okr. Praha západ

http://www.obeclisnice.eu/

  Líšnice okr. Šumperk

Líšnice - Městys Sepekov

 Lišnice - okr. Most

Finanční úřad

Úřád práce

Policie České republiky

          Katastrální úřad           Ústí nad Orlicí

Nemocnice Ústí nad Orlicí

18. 8. Helena

Zítra: Ludvík

Návštěvnost stránek

159040